Čtvrtek 9. dubna 2020, svátek má Dušan
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 9. dubna 2020 Dušan

Eutanazie - stále pochybnosti

18. 02. 2020 9:56:03
Znovu se zamýšlím nad knihou Eutanazie Yvese de Lochta, belgického lékaře, který pacientům "pomáhá odejít rychleji".

Loni na podzim jsem absolvovala celodenní mezinárodní konferenci v naší poslanecké sněmovně za účasti zahraničních právníků, ale stále o aktivní eutanazii nevíme vše a to, co víme, budí někdy rozpaky. Z konference jsem měla pocit, že k nám přijeli spíše ti, kteří aktivní eutanazii osobně podporují, jenže pro dostatečné osvětlení všeho podstatného potřebujeme slyšet i lékaře a právníky, kteří mají buď výhrady, anebo umějí být více nestranní. Uvítala bych například právníky z ministerstva spravedlnosti, kteří se touto oblastí přímo "neživí".

Knihu belgického lékaře Yvese de Lochta Eutanazie si určitě přečtěte, je dostupná mj. v knihovnách. Jedna z věcí, která mi vadí, je fakt, že se příznivci "důstojné smrti" zaštiťují tím, že vše se odvíjí od kvalitního zákona a za jeho "striktního dodržování" vč. dostatečné kontroly. Jenže už toto tvrzení samo není zcela pravdivé. Zákony Belgie, Nizozemí, Lucemburska či USA (asistovaná sebevražda) se v některých podstatných nuancích přece jen liší - která země tedy má více či méně kvalitní zákon? Znalec by přišel na to, že některé paragrafy se více povedly jedné zemi (např. Nizozemí a některé americké státy mají do jisté míry lepší kontrolu) než druhé, ale některé další zemi se zčásti zase povedla víc jiná ustanovení (např. definice svědků pacienta). Takže každý zákon o asistované sebevraždě či eutanazii má lepší, ale i hluchá místa (skuliny). Obávám se, že my se tím moc nezabýváme, a pokud trochu ano, pak jen ve smyslu, aby čeští lékaři získali co nejměkčí podmínky, snížení jejich odpovědnosti na minimum. Takový pocit mám od závěru loňského roku, a proto jsem z pracovní komise ve sněmovně vystoupila.

Také belgický lékař de Locht se zaštiťuje striktním dodržováním zákona, ale v některých kapitolkách jeho knihy mimoděk vystupuje do popředí možnost pochybností, zda tomu tak je opravdu. Jeden z jeho pacientů už nebyl schopen sám napsat větu: "Žádám, abych mohl podstoupit eutanazii," takže tu větu za přítomnosti lékaře, který měl eutanazii provést, napsala manželka pacienta, zatímco nemocný se pod tuto větu už jen s námahou podepsal (str. 95). Pak tuto větu podepsala i manželka (patrně po úmrtí manžela dědila), dále text podepsal "člověk, který přišel s (tímto) manželským párem, (ale) do této chvíle čekal v čekárně..." V USA by nejméně dva svědci museli být přítomní zápisu vůle pacienta, jedině tak by mohli dosvědčit, že na něj nebyl vyvinut žádný tlak zvenčí. O osobách svědků v zahraničí zatím nevíme všechno, na loňské konferenci se mi nepodařilo tuto otázku objasnit, musela bych korespondovat se zahraničními kontrolními komisemi a jejich ministerstvy - jak přesně předpisy tuto oblast upravují a jak se v praxi dodržují.

V Nizozemí se případy provedené eutanazie šetří od počátku na osobních datech pacientů i lékařů, ale kontrola prověří jen část těchto "důstojných" úmrtí. V Belgii se většinou nejde do osobních dat a pro vyšší roční počet provedených eutanazií se komise dotkne zase jen části z nich. Zatímco ve Švýcarsku se kantonální prokurátoři (státní zástupci) zabývají zblízka každým případem asistované sebevraždy, v Belgii to patří k naprosté výjimce (snad jeden případ za deset let).

V USA se předpokládá, že ošetřující lékař a jím vyžádaný konzultovaný lékař (a pak také farmaceut vydávající pacientovi přípravky pro asistovanou sebevraždu) vyhotoví pro kontrolní orgán své formuláře na sobě nezávisle (v praxi se ovšem nedá zabránit tomu, když se všichni zúčastnění domluví na vzájemně opsaných údajích). Jak přesně v praxi to probíhá v Belgii? Autor knihy Eutanazie (např. na str. 44) uvádí, že k provedení výkonu eutanazie si vždy bere s sebou dalšího lékaře (např. do domova pro seniory či domácnosti nemocného), není ale úplně zřejmé, zda jde o dalšího odborníka na tento konečný výkon, nebo zda jde o konzultovaného lékaře (ten by totiž měl být dostatečně nezávislý jak na pacientovi, tak na ošetřujícím či eutanazii provádějícím lékaři). Každopádně ale autor na str. 44 uvádí, že po provedení eutanazie spolu "vyplnili nezbytné papíry". Vzít si s sebou k výkonu dalšího lékaře (měl by s tím souhlasit pacient) může být vhodná odborná pomoc, ale nemělo by jít o střet zájmů - to není v knize úplně vysvětleno.

Mimoděk, mezi řádky či zcela zjevně z knihy vyplývá asi běžný pohled určité části lékařů na celém světě: když uvidí např. pacienta na vozíku s degenerativním či jiným postižením, lékař někdy inklinuje k tomu, že si sám sobě řekne - takhle bych nechtěl dožívat. Je však třeba zdůraznit, že pacient a jeho blízcí to mohou vidět jinak - se závažnými, i degenerativními postiženími se dá žít např. 30 let, jak ostatně konstatuje i de Locht - a lékař má být vždy schopen nedat na sobě znát jeho osobní pocity v tomto ohledu (aby nemocného sám neovlivňoval), jenže pacienti často vnímají i to, co má doktor pod kůží. V několika kapitolkách se objevuje na prvém místě, ať už ve formě vyjádření pacienta nebo v myšlenkách lékaře, jako hlavní obtíž - ztráta soběstačnosti, teprve pak se připojuje zmínka o bolesti.

Víme toho pořád moc málo o historii vzniku těchto zákonů. Něco málo naznačuje kniha Eutanazie: na rozdíl od nás v 90. letech delší dobu působil Belgický poradní výbor pro bioetiku, jeho činnost byla pro veřejnost transparentnější. Členové výboru původně navrhovali uzákonění pasivní eutanazie, čím bychom měli začít my - sepsat si dříve vyslovené přání v době zdraví (příp. i v době nemoci, ale za jasných zákonných podmínek, které nám co do propracovanosti stále chybějí, vč. upřesnění svědků, ověření duševní dispozice), jež by se týkalo přání člověka ohledně resuscitace v určitém stavu, jeho přání ohledně ukončení život udržující péče a také kontinuální hluboké sedace, jež může trvat i několik měsíců a měla by nemocného zbavit jakýchkoli bolestí. Např. Německo, Švýcarsko či Francie tohle má lépe vyřešeno než my.

Jenže se v Belgii dostali do vlády a parlamentu zastánci aktivní eutanazie - "význační lékaři využili příležitosti a ještě intenzivněji se zasazovali o to, aby byla povolena lékařská pomoc ke smrti", uvádí autor na str. 79. Nicméně vedle zákona o (aktivní) eutanazii přijala Belgie zároveň i zákon o paliativní péči a zákon o právech pacientů - to nám opět chybí.

Autor uvádí, že teprve v r. 1990 vzniklo v Belgii více specializované pracoviště pro modernější paliativní péči, i to může být důvodem, proč část veřejnosti upřednostnila "rychlejší odchod ze života". Já sama jsem už v 80. letech minulého století poznala primáře plicního oddělení pražské krčské nemocnice, který uměl odstraňovat bolest a podporovat psychiku nevyléčitelně nemocných i v jejich posledních týdnech, jeho přístup (umožnit umírajícím do poslední chvíle pobyt doma, do nemocnice je vzít jen na zvládnutí horší chvíle, pokud by něco nebylo možné zajistit jinde) bych si přála zavést na všech našich pracovištích.

Zastánci i odpůrci aktivní eutanazie z řad zdravotníků by nám měli pravdivě vylíčit všechny případy nejtěžších postižení - co jak lze či nelze řešit ke spokojenosti nemocných. Znovu si vzpomínám na paní Janu Hrdou, která i upoutaná na lůžko dokázala podporovat druhé a i na tom (pojízdném) lůžku se v našem parlamentu zasazovat o zlepšování podmínek vážně nemocných ve smyslu udržení kvality jejich života do posledních chvil. Znám muže, který nosí "znamení nemoci" na své tváři, je to nesmírně sympatický člověk, jehož přítomnost mi dodává sílu - žije naplno, věnuje se tomu, co považuje za užitečné.

Nad publikaci doktora de Lochta jsem si uvědomila, že Belgii mj. patrně chyběla precedentní soudní rozhodnutí, k jakým dospěly německé soudy; autor totiž tvrdí, že v 90. letech nemohl trpícím pacientům dopřát vyšší dávky bolest tišících prostředků (možná to znamená i selhání belgické lékařské organizace, co se týče podpory norem pro léčbu), naopak německá lékařská komora, zákonodárci i soudy se v SRN už v 90. letech zasadili o to, aby pacient měl právo vyžádat si od ošetřujícího lékaře i vyšší dávku bolest či jiné obtíže tišících prostředků, podle subjektivního vnímání, i kdyby to mělo uspíšit smrt - německý lékař má povinnost na to nemocného upozornit, má také možnost nechat subjektivně vnímanou bolest přezkoumat kolegou - specialistou. Německá vláda mj. přijala Chartu práv pacientů, kde právo nemocného na dřívější či vyšší dávky bolesti tlumících přípravků bylo jasně zakotveno - mne bohužel parlamentní strany v 90. letech nevyslyšely, když jsem jim tuto Chartu přeložila.

V něčem ale autor publikace ukazuje, že Belgie přece jen má lepší pravidla, než jaká se chystají u nás - pokud rovněž přijmeme zákon o rychlejším ukončení "terminálního stavu". V Belgii má nemocný právo vybrat si svého ošetřujícího lékaře v jakémkoli svém stavu a jakémkoli duševním rozpoložení, může s ním svobodně i probrat ev. eutanazii, lékař mu např. řekne, že on sám eutanazii neprovádí, ale nevyhošťuje nemocného nikam jinam jen proto. že má odlišný názor než pacient. U nás se spíše počítá s tím, že nemocní, kteří se lékařům budou jevit jako už "neperspektivní", s nevyléčitelnou chorobou, u níž lze předpokládat jen zhoršování, a navíc když pacient začne shánět informace o eutanazii, pak tito pacienti budou s vysokou pravděpodobností odesíláni tam, kde budou ochotni se aktivní eutanazie ujmout. Zúží se svoboda volby lékaře či zdravotnického pracoviště.

V Belgii to zřejmě chodí jinak: tam má pacient své ošetřující či konzultované lékaře, paralelně si shání informace k eutanazii, předem si může vybrat lékaře, který by byl ochoten eutanazii provést - a to může trvat i dlouhé roky. Takže v Belgii se nutně nestává "ošetřujícím" lékařem ten, kdo jednou vykoná eutanazii. To je důležitý prvek, protože se u části lékařů může projevit syndrom vyhoření či chuť eutanazii provádět (z různých důvodů), ale nevyléčitelně nemocní by neměli být automaticky posíláni právě k zastáncům rychlejší smrti, mohlo by to "svobodné přání" nemocného přece jen ovlivnit tak, jak by nemělo.

Stále nám chybí - ale i západním zemím - větší vhled (nezávislejší výzkum) do praxe moderní paliativní péče, např. nakolik ji umějí zajistit nemocným lékaři, kteří si již na aktivní eutanazii zvykli. A zda stát přece jen nezneužívá toho, že se "rozvíjí" eutanazie, takže nedostatečně kontroluje kvalitu a dostupnost paliativní péče.

My jsme u nás příliš zvyklí, že je to spíše zdravotnické pracoviště, kdo nám stanoví podmínky, co a kdy a jak proběhne - pozůstatek totalitního státu, kdy práva jednotlivce jsou slabší než pravomoci institucí. V Belgii - podle autora publikace - podmínky kolem eutanazie stanovuje víc pacient: nechá se u lékaře provádějícího eutanazii zapsat, nechá si založit zvláštní dokumentaci jako ev. přípravu na eutanazii, ale může roky žít se zcela jinými lékaři, nechat se dál od nich léčit a opatrovat. Pak si pacient stanoví, že by už chtěl "odejít", např. i s určitým datem - aby se mohli sjet příbuzní, kteří ho budou doprovázet přímo při eutanazii (uspání a usmrcení), stanoví si místo smrti. Y. de Locht nečeká na svém pracovišti na pacienta, ale dochází podle potřeby za ním, účastní se posledního rodinného rozloučení v různých místech. Náš zákon chce počítat s ev. dvěma (opakovanými) žádostmi pacienta o smrt, belgický lékař ukazuje, že lékař, který umí pacienta ctít, nashromáždí těch žádostí často mnohem více, stává se jakýmsi přítelem nemocného, jehož tak více pozná. A i přes rodinnou sešlost, přes veškerá rozloučení a přes složitou přípravu pomůcek na eutanazii (infúze) za přítomnosti dvou lékařů dostane pacient znovu otázku: Jste připraven, skutečně to je vaše trvalé přání?

Někteří pacienti přes všechny proběhlé postupy - důkladné vyšetření ošetřujícím lékařem, důkladné vyšetření (někdy opakované) konzultovaným lékařem, vyšetření psychiatrem (jeví-li se jako vhodné), naplánování provedení výkonu eutanazie na určitém místě - si to rozmyslí a vezmou své přání zpět.

Praxe ovšem ukazuje, že ne všichni zúčastnění zákonným podmínkám dostojí. Nizozemí má o něco lepší kontrolní mechanismy, má zřejmě taky proto o trochu více případů, jež se zkoumají či označí jako podezření na nedodržení zákona. Některé ve světě zkoumané případy např. ukázaly, že si jeden psychiatr bere na sebe až příliš mnoho případů ověřování "duševního utrpení" - nakolik to prospívá erudici, nakolik to může škodit? Jeden belgický případ zamířil až ke štrasburskému soudu (ještě nevím, zda už byl řešen), kdy šlo o pacientku s duševními problémy; lékaři opomenuli zákonný požadavek, aby před vykonáním eutanazie uvědomili rodinu. Ani ten nejkvalitnější zákon nikdy nezabrání selhání jednotlivce a u nás nejsou pro kvalitní předpisy vytvořeny dostatečné předpoklady.

Autor: Vladimíra Bošková | úterý 18.2.2020 9:56 | karma článku: 7.44 | přečteno: 203x

Další články blogera

Vladimíra Bošková

Státy kolem nás zachovávají stále ještě opatrnost

Tak např. švýcarská vláda rozhodla, že omezující opatření s cílem minimalizovat šíření nákazy Covid-19 zůstanou zachována do 26. dubna, případné uvolnění se pak znovu zváží s tím, že jedině po etapách.

8.4.2020 v 19:49 | Karma článku: 4.50 | Přečteno: 180 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Promořit občany, nebo ne?

Pro větší důvěru naší populace by byla vhodná veřejná diskuse odborníků při zvažování, jakou strategii v boji s koronavirem zvolit: zda víc popustit otěže nákaze nebo naopak více karantény pro nakažené.

8.4.2020 v 10:28 | Karma článku: 8.26 | Přečteno: 318 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Asistence při sebevraždě až v květnu?

Švýcarsko-německá organizace pro doprovázení při sebevraždě Exit informuje veřejnost, že opatření státu proti šíření Covid-19 silně omezila její činnost.

7.4.2020 v 16:43 | Karma článku: 3.53 | Přečteno: 161 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Jak odškodňuje Švýcarsko?

Švýcarům by se líbil náš mladý ekonom a vědec Filip Matějka, který politiky varuje před unáhlenými rozhodnutími. V korona-krizi lze pomáhat, ale je třeba se bránit podvodům a marnotratnosti.

6.4.2020 v 16:45 | Karma článku: 10.65 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Vlastimil Dorotík

Ivan Langer ožil a pálil do černého

Ivan Langer byl včera večer u Jaromíra Soukupa na TV Barrandov. Ani ve snu mě nenapadlo, že budu podvědomě přitakávat všemu, co z jeho úst padalo k dnešní koronavirové krizi a co předvádí ti, kteří u nás a o nás rozhodují.

9.4.2020 v 2:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

Lukáš Pachta

Koronavirus - Proč je opět EU tím špatným?

Na EU a Brusel se dá svalit ledaco. Když je příliš aktivní, čelí kritice. Když je málo aktivní, tak také. Bruselské orgány varovaly členské státy před pandemií už v lednu. Mnohé evropské státy situaci hrubě podcenily.

8.4.2020 v 20:18 | Karma článku: 12.01 | Přečteno: 365 | Diskuse

Václav Fischer

Nikdo nemá zdání

Nikdo z občanů, kdo nebyl delší dobu zaměstnán v některém z našich takzvaných centrálních úřadů, ponejvíce nazývaných ministerstva, nemá ani tušení, co se v takových úřednických mraveništích odehrává.

8.4.2020 v 13:07 | Karma článku: 18.68 | Přečteno: 447 | Diskuse

Miloslav Havelka

Peníze z EU na koronavirus? Kdo nic nemá, nemůže nic ani rozdávat!

Vypadá to spíš, jak velké bonvivánské gesto. Dosud chaotická a nečinná EU nám s velkou slávou posílá miliardy na koronavirus. Možná z nich ale každý příjemce bude muset nechat ještě vyrobit obligátní tabulku PODPOŘENO Z FONDŮ EU

8.4.2020 v 10:52 | Karma článku: 33.75 | Přečteno: 702 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Promořit občany, nebo ne?

Pro větší důvěru naší populace by byla vhodná veřejná diskuse odborníků při zvažování, jakou strategii v boji s koronavirem zvolit: zda víc popustit otěže nákaze nebo naopak více karantény pro nakažené.

8.4.2020 v 10:28 | Karma článku: 8.26 | Přečteno: 318 | Diskuse
Počet článků 580 Celková karma 11.36 Průměrná čtenost 1066

Většinu svého života autorka věnovala novinářské profesi, nyní působí jako knihovnice. Ve volném čase více než deset let zastávala funkci předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů a členky poradního orgánu zmocněnce pro lidská práva.

Najdete na iDNES.cz