Pondělí 16. prosince 2019, svátek má Albína
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 16. prosince 2019 Albína

Jak o aktivní eutanazii "rozhodla" ta pasivní

19. 11. 2019 17:56:30
Právě jsem se vzdala členství v pracovní komisi, která před rokem vznikla v poslanecké sněmovně s cílem pokusit se o celkem již třetí verzi návrhu zákona o snadné, rychlé smrti.

Když mě před rokem oslovila poslankyně za ANO V. Procházková, abych se stala členkou jí zakládané pracovní komisi k zákonu o (aktivní) eutanazii a asistované sebevraždě, chtěla jsem nejprve odmítnout. Nemám ráda pana Babiše. Na druhou stranu jsem si říkala, že p. Babiš se ovšem - na rozdíl od jiných politických subjektů - nezdráhá hledat osobnosti i mezi nestraníky, kteří nemusejí být vždy špatní. Taky jsem si říkala, zda já osobně mám právo postavit se do cesty části populace, která po legalizaci aktivních forem eutanazie "volá" (zpětně jsem si ale ověřila, že ani tato část populace nemá dostatek informací ani o aktivní, ani o pasivní eutanazii a už vůbec ne o západních formách nezávislé kontroly správnosti zdravotní péče - aby nemocný zbytečně netrpěl, když trpět nemusí).

Při rozhodování, zda do komise vstoupit či nikoliv, hrál roli i fakt, že většina našich politických subjektů se tváří, jako by nebylo zapotřebí se zabývat právě zákony pro zdravotnictví (nikdo si nevšímá toho, že komunistický zákon o péči o zdraví lidu byl nahrazen "novými" zákony jen formálně, ve skutečnosti zůstal pacient zcela podřízen "systému", který určují především doktoři). Tak jsem si říkala, že třeba alespoň někteří poslanci v rámci úvah o eutanazii pochopí, že je nutné ve zdravotní péči řešit i leccos jiného (a to nejen nárok na moderní, humánní paliativní péči o umírající). A taky jsem si uvědomila, jaké závažné chyby se objevily v původních dvou verzích pokusu o zákon o eutanazii (např. by lékař mohl "tlačit" na pacienta, aby si nejprve zkusil zvolit asistovanou sebevraždu, a když se nepovede, že by doktor prostě udělal aktivní eutanazii vlastní rukou). A jak z české praxe parlamentu, tak ze zahraničí vím, že zákony někdy projdou při divokém a nahodilém hlasování jen těsnou většinou (nevyjadřují tak drtivě většinový názor společnosti, a u nás při chybějící veřejné diskusi už vůbec ne, navíc u nás by zákon mohl obsahovat velmi rizikové chyby).

Tak jsem to nabídnuté členství vzala, abych se pokusila (měl-li by zákon o eutanazii projít parlamentem, kdy veto prezidenta nebo výhrady senátu sněmovna stejně přehlasuje) napomoci tvorbě normy, jež by obstála v zahraničí (v zemích, které se s eutanazií sžily), a přitom upozorňovat na mnohé nedostatky v zákonu o zdravotních službách a v zákonu o specifických zdravotních službách (postavení pacientů v nich je takřka na nule, postavení lékařů je navýšené, ale zmateční právní úprava jejich jistoty stejně nabourává, leccos by u soudů neobstálo).

Členství v komisi jsem vzala bezúplatně, např. za překlady zákonů Nizozemí, Belgie, Lucemburska, státu Washington či Švýcarska jsem odmítla jakoukoli odměnu, protože jsem zvyklá pracovat ve prospěch veřejnosti bez jakýchkoli nároků na honorář (působila jsem delší období jako členka výboru pro lidská práva a biomedicínu - poradním orgánu vlády - a jako předsedkyně neziskové organizace Občanského sdružení na ochranu pacientů). Paní poslankyni jsem ale dlužná za pozvání na několik obědů, dala jsem si např. knedlíky s vajíčkem a jsem připravená jí to kdykoliv přátelsky oplatit.

Během roku a půl činnosti komise ve sněmovně jsem znovu dohledávala zkušenosti zemí, které přistoupily na aktivní eutanazii a asistovanou sebevraždu nebo jen na nápomoc při sebeusmrcení - kam se tyto země posunuly. Ověřila jsem si (mj. na webu nizozemských kontrolních výborů, které publikují pro širokou veřejnost výroční zprávy vč. zavrženíhodných nezákonných postupů lékařů), že tyto státy především neustále posilují práva pacientů (nejen na paliativní péči, ale aby měli lepší záruky v nezávislé kontrole kvality jakékoli péče, v nezávislém mimosoudním šetření stížností aj.). Přesto i v právně utěšenějším prostředí jejich zdravotnického systému samozřejmě někteří jednotliví lékaři selhávají, a to i v oblasti aktivní eutanazie, kdy už je pro daného nemocného pozdě cokoli "napravovat" (prostě je po smrti, i když se třeba nedohledá pacientova žádost o rychlou smrt).

Také jsem si ověřila, že průzkumy názorů skutečných či potenciálních pacientů u nás jsou velmi zavádějící: naši občané o českém a zahraničním zdravotnictví nic moc nevědí, neznají svá nejzákladnější práva (a už vůbec ne ta, jež vyplývají z mezinárodních konvencí), často neznají základní věci z oblasti moderní paliativní péče vč. umělého spánku - a tato oblast se v posledních deseti letech výrazně ve světě zdokonalila, u nás je to v jednotlivých lokalitách dosti rozdílné), neznají rozdíl mezi "rychlou snadnou smrtí" jednorázovou injekcí a mezi právem nemocného vymínit si neprodlužovat život umělými prostředky (každý máme právo v určité situaci říct "dost" s tím, že nám lékař maximálně zmírní všechny potíže, abychom mohli - někdy velmi rychle - zemřít přirozeným způsobem: např. podle našeho přání nejsme přijati na ARO s jeho agresivními přístroji, ale mohli bychom někdy zemřít "okamžitě" pod maximálním tlumením léčivy, nemusíme se nechat uměle vyživovat např. žaludeční sondou aj.).

V tuto chvíli tedy mám zásadní pochybnost, kolik našich občanů si skutečně přeje aktivní eutanazii, a hlavně proč. Renomovaní lékaři od nás i ze zahraničí mi tvrdí, že např. onkologicky nemocní mohou být do poslední chvíle dobře opečováváni, nemusejí se bát. Některé tyto případy jsem viděla na vlastní oči: např. onkologicky nemocný v neléčitelném stadiu po dobu dva a půl roku netrpěl nemocí (postupně se sžil s novým stylem života, kdy v lepších dnech měl zcela soběstačný život, v horších dnech s větší únavou si dal pohov), trpěl ovšem v posledních dvou měsících - nikoli proto že by musel, ale z důvodu některých nedostatků zaviněných personálem (absence kontroly ústavů, nemožnost přivolat inspekci).

Někteří právníci mi řekli, že zákon o (aktivní) eutanazii by měl sloužit spíše jedincům s neuro-degenerativními chorobami, z nichž někteří např. nechtějí žít poslední období ve stavu ochrnutí: přinejmenším zčásti jejich situaci lze řešit v rámci pasivní eutanazie; v Nizozemí tito jedinci představují v oblasti aktivní eutanazie minimální počet. Má se přijmout zákon, rizikový pro většinu jiných pacientů (riziko vnějšího nátlaku na pacienty, nekontrolování jejich péče), s ohledem na malé množství jiných nemocných? Mně v tuto chvíli opět chybí nic nezastírající a nic demagogicky nezkreslující diskuse v naší společnosti.

Nizozemí zatím sice zamítlo nápad zařadit do aktivní eutanazie i osoby, jež nemají nevyléčitelnou nemoc, ale už se jim prostě "nechce žít", nicméně smrtící injekci si mohou vyžádat jedinci, kteří "trpí" kombinací více tělesných nebo i duševních potíží, bezprostředně zatím neumírají, jen jednou - možná za pár let - na jednu tuto obtíž asi zemřou. To je jedno silné riziko takového zákona, např. u seniorů nebo i u mladších chronicky nemocných zvláště v našich netransparentních podmínkách hrozí oslabení celkové péče, nedůsledné "řešení" oněch obtíží. Legalizace zákona o eutanazii zatím vždy prolomila hranici, kdy se v praxi - aniž by to zákon řešil dostatečně - někdy vyhoví "žádosti o smrt" i v případech léčitelnosti obtíží. Členové zahraničních kontrolních komisí mj. přiznávají, že není plně v jejich silách zkoumat každý případ více do hloubky, navíc také záleží, kdo je těmito členy, kdy v našich podmínkách by mohlo jít spíše o vybrané osoby silně sympatizující s eutanazií (ústavy nebo pojišťovny ušetří peníze).

Abych to zkrátila. Po roce a půl v komisi jsem dospěla k názoru, že ministerstvo zdravotnictví promrhává takřka celé volební období primárně na chlácholení křičících skupin zdravotníků (v nemocnicích dostanou od pojišťoven nejen vyhovující paušál, ale částečně i přes některé diagnózy a zčásti ještě případně nějaký další bonus, takže poloprázdné ústavy někdy s velmi rozdílnou kvalitou péče zůstanou zachovány), ale na práva pacientů tu není čas (zřejmě nepřišel pokyn od p. Babiše).

Návrh zákona o (aktivní) eutanazii a asistovaném sebeusmrcení se začal výrazně odklánět od západních norem tohoto typu, navíc by zůstal zasazen do nevyhovující skrumáže stávajících norem (nemáme např. řešeny na zdravotnictví nezávislé svědky pacienta), některé klíčové věci by se možná "řešily" v podzákonných předpisech tak, aby to primárně vyhovovalo lékařům, kteří jsou ochotni poskytovat smrtící injekce.

"Dorazil" mě pokus zlegalizovat v tomto zákonu i pasivní eutanazii a tzv. medicínsky nevhodnou léčbu způsobem, který by zásadně popíral stanovisko Evropského soudu pro lidská práva. Štrasburský soud jasně stanovil, že pokud má oš. lékař názor, že určitá péče není pro pacienta vhodná, musí povinně zkoumat přání nemocného (zda si přeje bojovat za každou cenu) nebo u jeho rodiny skutečné či předpokládané přání nemocného, při pochybnostech či sporech je nezbytné zákonem zajistit cestu k soudu - jak lékaři, tak pacientovi nebo jeho rodině. Do doby nezávislého soudního rozhodnutí je třeba pokud možno udržovat lidský život. Pro západní země je to nepřekročitelná podmínka (v případě selhání jednotlivců lze vyvolat trestní šetření). Zásadně odmítám zlegalizovat doporučení České lékařské komory, která ve vztahu k pacientům, kteří pro nemoc či úraz nejsou schopni komunikovat a nesepsali si včas dříve vyjádřené přání, radí lékařům postupy, které by u štrasburského soudu neobstály.

V Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii, USA aj. je primárním vodítkem přání pacienta, a to i pro soudce, kteří při absolutní neznalosti jeho přání zpravidla rozhodnou ve prospěch udržování života, výjimkou jsou nezávisle ověřené případy, kdy další udržování života nemocnému výrazně škodí. Dokud u nás nebude splněn tento v zemích neponičených delší totalitou jasný základ, nemohu diskutovat o "přání pacienta" ve vztahu ke smrtící injekci či smrtící infúzi.

Tak až paní poslankyně dostane chuť na knedlíky s vajíčkem nebo i na něco lepšího, na revanš ji zvu.

Autor: Vladimíra Bošková | úterý 19.11.2019 17:56 | karma článku: 15.38 | přečteno: 381x

Další články blogera

Vladimíra Bošková

Ještě k jadérku pana premiéra: dívají se na nás skrz prsty

Korektní informace lze nalézt např. u Mezinárodní agentury pro energetiku (IEA), jejím členem jsme i my, ale našli v naší energetické politice nedůslednosti.

14.12.2019 v 16:38 | Karma článku: 10.16 | Přečteno: 609 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Kdyby pan premiér odstoupil, koho bychom tam tedy chtěli?

Redaktoři Seznamu oslovili demonstranty, kteří se spolkem Milión chvilek volají po odstoupení A. Babiše z funkce, aby zjistili, koho by tedy ve vládě preferovali.

14.12.2019 v 12:57 | Karma článku: 12.92 | Přečteno: 914 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Takzvané jádro není ani levné, ani úplně čisté

Je mi poněkud podezřelé, že se pan premiér rozhodl tak vehementně obhajovat jadernou energetiku u nás i proti názoru EU či nejbližšího souseda - Rakouska. Chybí objektivní diskuse.

12.12.2019 v 9:14 | Karma článku: 9.59 | Přečteno: 754 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Bezpečnost (nejen) v nemocnicích: celosvětově žhavé téma

V médiích se mihla stručná informace, že FN v Ostravě získala nedávno přes milión Kč právě na zajištění bezpečnosti, proškolila prý 120 osob.

11.12.2019 v 12:48 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 1152 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Pavla Drahoňovská

Nesnáším Vánoce

Už ani nepamatuji, kdy jsem se na Vánoce těšila. Snad někdy jako malé dítě. Později jsem už mívala Vánoce spojené převážně s negativními pocity.

15.12.2019 v 22:49 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 205 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze seriálu ČT "Přísahám a slibuji"

Seriály “Nemocnice na kraji města” či “Sanitka” zná každý. Ale viděli jste někdy seriál “Přísahám a slibuji”? Je z lékařského prostředí, ale z vylidněného pohraničí na severu Čech roku 1945. Jeho hrdinou je MUDr. Vojtěch Albert.

15.12.2019 v 21:00 | Karma článku: 11.69 | Přečteno: 258 | Diskuse

Jakub Špičák

Nejsem Leonardo

Seděl jsem v kuchyni a bylo mi dost úzko. Právě odešel elektrikář, potřeboval jsem domluvit protažení zásuvky. Místo toho jsem teď přemýšlel, jestli se vůbec dostanu ven, aniž bych bídně zhynul po zásahu elektrickým proudem.

15.12.2019 v 20:49 | Karma článku: 9.23 | Přečteno: 124 | Diskuse

Antonín Novák

Rozloučení

Díky vašim hezkým reakcím, čtenosti a podpoře mne začalo bavit tady psát články, dlouho to ale bohužel nevydrželo a jak se říká: v nejlepším se má přestat.

15.12.2019 v 20:12 | Karma článku: 22.09 | Přečteno: 525 | Diskuse

Josef Nožička

A to ještě Greta necestovala po české železnici…

Cestovat přeplněným vlakem přece jen není vždy tak pohodlné jako letět letadlem nebo plout po moři na jachtě. O tom se nyní přesvědčila i švédská aktivistka Greta Thurnberg.

15.12.2019 v 18:10 | Karma článku: 34.25 | Přečteno: 1167 | Diskuse
Počet článků 508 Celková karma 14.61 Průměrná čtenost 1098

Většinu svého života autorka věnovala novinářské profesi, nyní působí jako knihovnice. Ve volném čase více než deset let zastávala funkci předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů a členky poradního orgánu zmocněnce pro lidská práva.

Najdete na iDNES.cz