Schizofrenie žití před rokem 1989

22. 10. 2019 20:39:18
Pro ty, kteří se narodili až po sametové revoluci, anebo ty, kteří zřejmě mají krátkou paměť. Kdo čte jen krátké SMS, tak příběh jedné obyčejné rodiny je trošku delší.

Politického zvratu v r. 1989 si vážím (na další vývoj se ale dívám kritičtěji), protože moje rodina, ač v Československu patřila mezi ty nejobyčejnější, tu a tam narazila na nemilosrdnost a svévoli totalitního režimu. Jeden z mých dědečků, matčin otec, je pro mne celoživotním vzorem: ač obyčejný dělník, vzdělával se jako samouk a dnes by byl schopen se bavit na úrovni např. s našimi politology. Ale hlavně to byl rovný, zásadový člověk. Ve 30. letech minulého století měl jasno v tom, že komunisty nikdy volit nebude, ale viděl i do nepatřičností dalších tehdejších politických stran, vzorem pro něho byl především T. G. Masaryk jako jedinec, který rozeznává zlo od dobra. V době snížených pracovních příležitostí dědeček chvíli bral zakázky ve Vídni, takže získal i určitý nadhled nad "Čecháčkovstvím".

Po komunistickém převratu dědeček zjistil, že prokádrovaným tajemníkem národního výboru v malém venkovském městě se stal jedinec, který za nacistů udával spoluobčany. Tehdy už byl konec s nějakými peticemi občanů apod., na malém městě lidé rychle pochopili, že je nejlepší mlčet (původně dobře fungující instituce už fungovaly podle přání komunistických pohlavárů, nikoli podle zákona, navíc se zákony rychle přizpůsobovaly novým poměrům - občan byl ve vztahu k institucím ponížen na nejnižší pozici). Dědeček ale nebyl schopný shrbit hřbet, a tak se za soudruhem tajemníkem vypravil do jeho kanceláře. A řekl mu, že pokud nesloží dobrovolně funkci, že všem občanům řekne, co dělal za nacistů. Načež tajemník pootevřel šuplík pracovního stolu, ukázal mému dědovi revolver a řekl: Jestli jen cekneš, vlastnoručně tě odstřelím a vůbec nic se mi nestane.

Děda viděl, že v kanceláři nic nepořídí, a tak chodil po městě a poptával se známých, co s tím budou dělat. Dostal další varování. To už byla 50. léta, kdy např. byli uvězněni oba rodiče našeho (pozdějšího) překladatele a básníka Jana Zábrany (celoživotní kamarád mé matky). J. Zábrana přišel na dlouhá léta jak o rodiče, tak o domov (konfiskace majetku), začal se svízelně protloukat v Praze přes manuální práci (a po večerech psal či překládal). No a můj dědeček si každý den natahoval budík na třetí hodinu ranní, kdy vstal a oblékl se do svátečního obleku s tím, že se nenechá estébáky odvézt do uranových dolů v pyžamu. Občané byli zatýkáni před rozedněním, aby sousedé asi nic neviděli, protože by přemýšleli nad uvězněním slušných lidí. A taky by viděli, kdo přesně přijel zatýkat. Nějak se tito ochotní prorežimní jedinci báli denního světla.

Dědeček se takhle brzy k ránu pravidelně oblékal delší dobu, já jako mrňavá holčička jsem tomu nerozuměla, ale podvědomě jsem tušila, že se o dědu musím bát. Ostatně moje věřící babička se během dědova oblékání úpěnlivě modlila, aby ochránila rodinu. Myslím, že dědovi pomohl nepřímo Nikita Chruščov, který si v Sovětském svazu chvíli hrál na "pokrokového protistalinistického" politika, ovšem čeští soudruzi se chvilkovým táním v SSSR nedali rušit, takže zčásti asi mého dědu zachránila změna osoby místního tajemníka (buď povýšil a přestěhoval se jinam, nebo ho sežrala stranická konkurence, už si to nepamatuju a ani po tom pátrat nechci). Děda si z těch nervů a dlouhodobého časného vstávání vypěstoval chronickou nespavost.

Mou babičku spoluobčané varovali, aby radši nechodila do kostela, že to místní soudruzi monitorují. Babička byla bojácná, ale Bůh a její rodina pro ni vždycky byli na prvním místě, chtěla se pravidelně v kostele přimlouvat za svou rodinu. Tak mě vždycky jednou rukou čapla, v druhé držela nákupní tašku, před kostelem se bojácně rozhlédla a šup, už jsme byly v chrámu, kde se mi líbilo. Rodiče mě v 50. letech nedali pokřtít, ale to pak v době normalizace v 70. letech k babiččině spokojenosti a na mou prosbu dodatečně učinil odvážný venkovský farář (věděl, že po udání by ho režim mohl chtít zničit).

Je to jen malá ukázka, jak moji obyčejní dělničtí prarodiče mohli velmi doplatit (nemusel by ani proběhnout soud) jednak na osobní statečnost (dědeček), jednak na víru v případě babičky. Rodina J. Zábrany (tzv. inteligence) to odnesla mnohem víc, Zábranova maminka dostala 18 let vězení, jeho otec deset, jen pro to, že se náhodou hodili při zátahu mj. na Miladu Horákovou (paní Zábranová se s ní znala), oba Zábranovi rodiče si ve věznicích zničili zdraví, na zdraví jejich syna se to taky podepsalo. A byli to velmi slušní lidé, odchovaní Masarykem, kteří nikdy nic špatného neudělali, jen ve svých profesích pracovali v souladu s dobrými mravy, a nepřekabátili se.

Náš uznávaný psycholog prof. Zdeněk Matějček se v 90. letech podílel na vzniku názorného dokumentu, jak zkušenost rodičů někdy bohužel není dostatečně přenositelná na děti, že se děti někdy musejí samy spálit, než pochopí. Je to přesné. Přes názory svého otce moje matka pochopila šílenost komunistů až ve chvíli, kdy si ji na filozofické fakultě v 50. letech předvolali na kobereček s tím, že nesmí bydlet v podnájmu u buržoazního elementu. Snažila se jim vysvětlit, že jako mimopražská studentka nesehnala volné místo ve studentských kolejích, a tak bydlí v podnájmu u velmi slušné paní - kloboučnice, která se politikou vůbec nezabývá. Jenže fakultní straníci dostali své informace a trvali na tom, aby se moje maminka přestěhovala někam jinam, takže hledala další podnájmy. Měla vztek, protože paní kloboučnice byla "skutečná, solidní dáma", ale bála se, aby ji kvůli neprokádrovanému podnájmu nevyhodili z fakulty. Vyhazovalo se nejen z tzv. politických důvodů, ale i třeba jen proto, že se straníkovi někdo prostě znelíbil, třeba mu záviděl slečnu apod. Strana, když chtěla, věděla o člověku skutečně vše, a měla páky, jak vás dostat na kolena.

Já jsem ohledně "zářné budoucnosti" vystřízlivěla jako malá školačka, opět osobní zkušeností. Naše třídní učitelka byla velmi hodná osoba, ale buď sama na světlé zítřky věřila nebo dostala pokyny, takže nám řekla, že už brzy se dočkáme komunismu, kdy úplně všechno bude zdarma. To se mi hrozně líbilo, představovala jsem si, že si každý den cestou ze školy přijdu do cukrárny pro zmrzlinu zdarma. Jenže rok po roce ta zmrzlina byla nejprve za 70 haléřů, pak dokonce začala zdražovat a pak jsem si řekla, že je to s tím příslibem komunismu nějaké divné, nespolehlivé a že se toho komunismu nejspíš nikdo nedočká, že asi jde jen o kecy. Navíc jsem s babičkou chodila každý týden do dlouhé fronty pro maso, kdy řezník dával ty lepší kousky jen vyvoleným, a pomeranče byly až někdy později a jen krátce před Vánocemi.

V 60. letech byla cítit i u nás obleva, historici nejspíš usuzují na vnitrostranické šarvátky, kdy polevila cenzura, takže šli do "útoku" spisovatelé a filmaři, a většinou jsme si ani neuvědomovali, že političtí vězni stále ještě existují, oběti režimu nejsou rehabilitované a v SSSR "pokrokového" Chruščova vystřídal nový stalinista Brežněv, který pak zadusil tzv. Pražské jaro 1968 (s oběťmi na životech našich občanů). Moje maminka uvěřila na "socialismus s lidskou tváří", fandila Dubčekovi, ač ji její přátelé - J. Zábrana nebo Emanuel Mandler (přítel V. Havla, mj. autor kafkovských povídek) zrazovali s tím, že komunistický režim nelze reformovat. O tom se maminka přesvědčila záhy po okupaci, na začátku 70. let se dělaly asi v každém podniku tzv. prověrky spolehlivosti pracujícího lidu, od všech se požadoval podpis "souhlasu s okupací" a maminka jako nakladatelská redaktorka před prověrkovou komisí řekla, že s okupací nikdy souhlasit nebude. Pokud by se tak zachoval např. dělnický mistr, možná by mu ponechali místo řadového dělníka (ale někdy ani to ne, někdy šla msta daleko, kdy místní činovníci zničili celou rodinu - děti měly zákaz jít na školy apod.). Mamince hrozil vyhazov s tím, že by musela shánět manuální práci, a někdy se dělaly problémy i při hledání dělnických povolání. Zachránila ji kamarádka - šéfka, která si ponechala "stranictví" (které na sebe vzala ještě za Dubčeka) jako jakési ochranné zbarvení. Mnozí to tak taky učinili: ti skutečně slušní pak pomáhali jiným (např. i Zábranovi a Mandlerovi, kdy je nechali pracovat např. pod jiným jménem).

Já sama jsem několikrát měla "štěstí v neštěstí". V srpnu 1969 jsem v ulicích napsala několik nápisů proti okupantům, někdo mě udal a náčelník Veřejné bezpečnosti mě hodlal jako nezletilou (ty zletilé už zavírali do věznic) svěřit převýchovnému ústavu (nevím, zda bych ho přežila: tehdy tam neexistovali žádní psychologové nezávislí na moci, v ústavech tohoto typu bujela šikana od asociálních případů i od "vychovatelů", bez jakékoli vnější kontroly). Náčelník ale zjistil, že má problém s vlastním synem, který si doma oblékl smuteční oblek a na protest proti okupaci se se spolužáky procházel ulicemi - to byl zřejmě jeden z důvodů, kdy se spis o mně uložil do šuplíku. Pak jsem se dověděla, že za mne orodoval u náčelníka i ředitel devítiletky, prý s tím, že pokud se mi něco stane - jako oblíbené jedničkářce ze slušné rodiny - pak nedostuduje náčelníkův syn. Možná se přimluvili i další, kteří o tom radši mlčeli, např. jsme měli rodinného známého, okresního prokurátora, který se snažil lidem pomáhat (straničtí činovníci např. chtěli studenty za obyčejnou recesi odsoudit jako kriminálníky, prokurátorovi se to podařilo uhrát jako nepatrný přestupek).

Další štěstí mě v tuhnoucích dobách normalizace potkalo v osobnosti prof. Fraňka, ředitele pražského gymnázia Štěpánská, který přežil nacistické koncentráky a přijal mě ke studiu jaksi navíc, mimo plán (potřebovala jsem uniknout venkovským činovníkům); než z funkce odešel, držel na škole vysokou úroveň svobodné výuky. Kantoři, kteří milovali svobodu, nám před maturitou museli pravdivě říct, že je bohužel lepší vstoupit do "svazácké" organizace, aby měli - přes své jedničky - šanci dostat se na vysokou školu. Já jsem nevstoupila, navíc jsem v kádrovém dotazníku měla "nevhodně" vyplněnou kolonku u své maminky. Takže jsem se na vysokou nedostala, ač jsem testy měla na výbornou; dostal se tam ale student, který při testech seděl vedle mne a pletl si tvrdé a měkké "i". Další rok jsem štěstí zkusila znovu, tentokrát jsem se hlásila na dálkové studium žurnalistiky, myslela jsem si, že kádrování třeba nebude tak přísné (vhodně vyplněné kolonky o rodičích atd. byly ovšem stále rozhodující, talent či školní prospěch nebyly rozhodující). Měla jsem za sebou rok praxe v novinách jako písařka, měla jsem i pár vlastních novinových článků (za něž se nemusím stydět, šlo o časopis pro mládež a já jsem plnila rubriku o zajímavých povoláních pro studenty, kteří se teprve rozhodují, co chtějí v životě dělat, tehdejší šéf to ještě udržel na nepolitické rovině). Náhodou jsem tentokrát na fakultu prošla, musela jsem ale mít doporučení od šéfa novin, kde jsem působila jako písařka (denní penzum bylo upsat asi 30 stránek při přepisu článků redaktorů, naštěstí jsem si stihla udělat rychlokurz v psaní všemi deseti na hřmotných psacích strojích, do nichž se muselo hodně mlátit, byla to docela fyzická dřina).

A další "štěstí v neštěstí". Stále se píšou 70. - normalizační léta, kdy mj. záleželo na charakteru vedoucích pracovníků na jednotlivých pracovištích, a ti se průběžně dosti obměňovali. Jako písařku mě nejdřív přijal šéf, který se jevil jako hodný, sympatický muž, jenže se zhoršujícími se poměry ještě před Chartou 77 se rozhodl přejít jinam, a vyfasovali jsme šíleného soudruha. Ten postupně deptal jednotlivé redaktory, pokud dali najevo, že se buď vůbec neshrbí (ty vyhodil), nebo s tváří Švejka ho aspoň načas jakž takž vodili za nos (uměli napsat zajímavý článek tak, že se tam nedala vložit žádná prosovětská propaganda). Měla jsem tam jako kolegu pana fotografa s velkým F (mj. nafotil pěkné fotky i ze strašnické vily K. Gotta, s jeho souhlasem samozřejmě), který původně pracoval v časopise pro zahrádkáře a propašoval na titulní stránku velkou mapu Československa jakoby záhonek, v kterém "kdosi" nelidsky agresivní necitelně prošlapal šlápoty od východu směrem k Praze - za to byl vyhozen z hodiny na hodinu, ale byl přijat jinde hodnějším šéfem, jenže ten, co ho nahradil, pana fotografa rovněž vyhodil mezi prvními oběťmi. Po sílícím nátlaku a šikaně od prověřeného straníka jsme se vzbouřili, napsali jsme kolektivní výpověď a naivně jsme ji doručili ředitelství nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí (kde se o 20 let později odehrála jedna z rozhodujících akcí Listopadu 89).

Ředitel si nás pak jednoho po druhém zval na kobereček. Musela bych znovu pátrat po jeho osobnosti, zdál se mi vzdělaný, ale taky mazaný (jak dvojitý agent). Ke mně se choval jako starostlivý tatínek, nebo mě podcenil (stále jsem byla písařka, i když jsem už začala dálkově studovat): vysvětlil mi, že hromadná výpověď ve vztahu ke stranicky velmi prověřenému šéfovi je na kriminál (zákaz profese v určitých povoláních, zákaz studia), že je lepší upravit "papíry" s tím, že více pracovníků se "náhodou" rozhodlo změnit povolání, že nám rozhodně nešlo o poškození "socialistického časopisu" (ze dne na den by soudruzi nesehnali náhradu, časopis by nějakou dobu nevycházel). Já sama jsem papíry nezměnila (trvala jsem na tom, že s šéfredaktorem se nedá vydržet), co on s nimi provedl, jsem neměla možnost kontrolovat, nicméně jsem zůstala bez místa, s vidinou, že kdoví co o mně figuruje v mých "kádrových materiálech", kde najdu náhradní zaměstnání (kdo bude mít odvahu mě přijmout; v totalitním režimu člověk musel mít práci, jinak mohl být uvězněn jako příživník).

Na přímluvu mé kamarádky, která byla rovněž už dříve vyhozena z časopisu (někdo ji udal, že v hospodě vysvětlovala polským novinářům na "přátelské" návštěvě Prahy nespravedlnost okupace), ale přijata do jiného, odborného časopisu, kde se ještě udržel ve funkci slušný šéf (a ten vzal hned několik politicky pošramocených redaktorů), jsem zakotvila v týdeníku pro zdravotníky jako začínající elév. Noblesně vyhlížející šéfredaktor, kultivovaný, zdvořilý (měl pověst vynikajícího chirurga, který v lepších letech cestoval po světě jako lodní lékař námořníků, kterým i zachránil život): na úvod mi řekl, že kdyby za mnou přišel nějaký nedobrý kádrový posudek, že se ho pokusí nechat spadnout do šuplíku... Nevím, jak to dělal, protože např. přijal redaktora, který se v "krizových letech" angažoval a byl vyhozen z regionálního rozhlasu mezi prvními. Jenže pak i tenhle slušně se chovající šéf "dobrovolně" odešel; myslím, že velkoměsto, kde soudruzi v druhé polovině 70. let na noviny stále víc tlačili, radši vyměnil za venkov s nenovinářským povoláním.

A přišel opět horší šéf. Uvědomila jsem si, v jak schizofrenním světě žiju: doma jsme si četli např. nový román od emigranta Josefa Škvoreckého (riskli jsme šíření jeho rukopisu), moje matka např. přechovávala Mandlerovu korespondenci s V. Havlem (když čekal u sebe prohlídky estébáků a nechtěl o některé písemnosti přijít), v 70. letech jsme se ještě stýkali s J. Zábranou (pak se mu mj. horšilo zdraví a zemřel předčasně), ale s novým šéfem jsem začala přemýšlet, zda vůbec zůstat v novinách. Uvědomila jsem si, že neumím nic jiného než redigovat články druhých či něco sama napsat (manuální práci jsem si ozkoušela jako studentka, věděla jsem, že by to pro mě byl tvrdý oříšek). Šéf byl na jednu stranu "kovaný soudruh", na druhou stranu byl docela sčetlý a soudruhům zase všechno nežral, takže se s ním "s tváří Švejka" dalo vyjednávat: např. jsem nechtěla psát politické úvodníky, takže jsem třeba řekla: Na takové věci si netroufám, to by měl psát někdo zkušenější. Nakonec mi svěřil spíše ryze odborné články pro doktory a dokonce i kulturní rubriku, kde jsem měla možnost i v těch nejhorších dobách dělat rozhovory např. s lékaři, kteří ve volném čase psali pěkné básně (dr. Alois Volkmann, přítel básníka Jaroslava Seiferta zavrženého režimem - ale to šéf asi netušil, nebo to bral jako že Seifert není zcela zavržen, jen tolerován v domácím vězení), malovali obrazy atd.

Někdy jsme se ale s šéfem chytili, někdy mi vyhrožoval, že mě vyhodí. Např. se na mě anonymně obrátil "přítel umírajícího lékaře" s tím, že vážně nemocný profesor medicíny napsal článek o tom, jak je v závěru svého života jako pacient zděšený ze špatně vychovávaných mediků a mladých lékařů, kteří dělají odborné chyby a nemají dostatečný smysl pro etiku povolání. Napsal to výstižně, ale šéf to nechtěl dát do novin: To snad nemyslíte vážně, za to by mě soudruzi na ÚV (KSČ) vyhodili! - řval na mě. Je to lékař, profesor, který celý život učil mediky, a teď v roli pacienta zjistil, že ne všichni učí dobře, vždyť my nekritizujeme ÚV, chceme jen splnit poslední přání umírajícího a napomoci zlepšení výuky mediků, blekotala jsem (měla jsem "zadek sevřený strachy", protože v té době jsem byla samoživitelka s malým potomkem). Ne a ne! křičel šéf. Takovýhle problémy mi děláte jen vy, pořád mi podsouváte nějaký kritický články!

Několik týdnů ten článek odmítal, do toho mi volal "přítel umírajícího" s tím, že se profesor chce dočkat vydání článku, ale už to nebude trvat dlouho, je na tom špatně. Chtěla jsem splnit poslední přání, ale tušila jsem, že šéfa nepřemůžu. A tak jsem napsala několik dopisů na národní výbory v různých pohraničních oblastech, zda by mě soudruzi nepřijali jako učitelku do venkovské školy; naivně jsem si myslela, že změna povolání novinářky za profesi učitelky by mohla pomoci v mém dilematu (zase by ovšem po mně chtěli, abych dítka učila milovat Sovětský svaz). Nakonec jsem ten článek (po dalším škemrání, prošení, možná v šéfovi zapracoval obyčejný lidský soucit s umírajícím, nevím) do novin dostala, považovala jsem to za zázrak, ovšem přítel lékaře mi pak telefonicky sdělil, že pan profesor bohužel mezitím zemřel. Bylo to pro mě hrozné.

Další boje s šéfem jsem absolvovala zejména po nástupu nového představitele SSSR M. Gorbačova. Dialogy mezi mnou a soudruhem připomínaly Havlovy hry o absurdním životě v absurdním režimu. Někdy jsem do maléru spadla, aniž bych předem cokoli tušila, protože i někteří "prověření" šéfové klinik zkoušeli přelstít soudruhy. Jeden z nich mě seznámil se svým výzkumem: pro pacienty s určitým onemocněním, kteří nemohli riskovat chirurgické řešení (měli komplikovanější stav, při operaci by více riskovali), vymyslel lék, který pomáhal. Nakonec mi naznačil, že tehdejší ministerstvo zdravotnictví mu výzkum zakázalo, ale on v něm se souhlasem nemocných pokračoval a měl dobré výsledky. Bylo to vlastně nelegální, úředně neposvěcené, při maléru by mu mohli přišít zabití pacienta, dnes by to nebylo zcela lege artis, ale tehdy jsem to brala s tím, že je nutné pomáhat části pacientů, byť na hraně předpisů či s rizikem nevole mocných (šlo možná o ministerské obavy, aby schopný lékař někoho bez odborné reputace nenahradil ve funkci). Šéfovi jsem o nevoli ministerstva nic neřekla. Pak mu ale z úřadu zavolali a nad mou hlavou se ozval řev: Já vás vyhodím na hodinu!!! S tváří Švejka jsem klidně (uvnitř hrůza z následků) řekla: řekněte mi telefon, já tomu náměstkovi ministra zavolám. Šéf zkoprněl a telefon mi dal. Náměstek taky řval, šéf kliniky byl patrně jeho úhlavní nepřítel. Dělala jsem, že jsem hloupoučká, naivní mladá redaktorka, která netušila, proč by pomoc rizikovým pacientům měla být jakkoli konfliktní. Už nikdy, nikdy nic takového nedělejte, nebo... prásknul sluchátkem. Šéfredaktor napjatě čekal. Klidně jsem řekla, že je vše vysvětleno, že to náměstek zřejmě pochopil, že jsme neměli špatný úmysl.

Soudruhu šéfredaktore, soudruh Gorbačov přece chce, přímo nás všechny vyzval, abychom kritizovali různé nepořádky ve společnosti, řekla jsem. Myslíte? uchechtl se šéf vztekle. Soudruzi na (československém) ÚV si to nemyslí... Nojo, československým soudruhům (ale taky mnoha sovětským) se Gorbačov vůbec nelíbil. S Gorbačovem bych se nesmířila ani já, protože po listopadu 89 jsme ochutnali pluralitní demokracii, kdy dění ve společnosti neovládá natrvalo jediná politická strana, jíž vládne zpravidla jeden "vůdce" - zpravidla se nepovedou, normální život vyžaduje možnost volby z alternativ, aby mohlo docházet k nenásilným změnám, když se některý politický subjekt ukáže jako nestravitelný. To už za pražského jara 68 věděl Václav Havel a další.

Omlouvám se za literárně nevybroušený výsek z mého rodinného deníčku, i na mé gusto poněkud neuspořádaný a zdlouhavý. Jen jsem chtěla ukázat hlavně těm, kdo v tom marasmu nežil, jak to všechno bylo schizofrenní, absurdní, mísící se s tragédiemi (i normalizace přinesla předčasná úmrtí obětí jako 50. léta) i tragikomickými zážitky. Zmíním i jednoho svého velmi sympatického strýčka - strojvůdce, který v hospodě kamarádům řekl vtip na soudruha Husáka a odseděl si ho po dobu téměř roku na cele s vrahem, kdy ztratil normální váhu dospělého muže - v noci radši moc nespal, protože vrah dostával záchvaty s chutí zabít. Při propuštění ho poučili, že má o všem mlčet, ale strýček objížděl všechny naše příbuzné po celé republice a dělal propagandu proti komoušům. Kalhoty na něm ještě dost visely, ale vtip o Husákovi stále více vybrušoval a přidával i další podobné.

Můj dědeček se svobody nedožil, nesmírně by si jí vážil, ale všiml by si, že je třeba v našem státu ještě leccos zlepšit, že ještě nejde o kultivované Rakousko, s nímž měl dobré zkušenosti, ani vždy o stát jako za Masaryka s vyšší laťkou morálky a zákonnosti. Moje rodina tedy nepatřila k chartistům, i když někteří z nich spadali do okruhu našich známých, na jejím příkladu ale lze aspoň trochu ukázat mj. stále přítomnou zvůli režimu a jedinců v něm. Slušně vychovaný člověk samozřejmě věděl, co je dobré a co ne, ale někdy ad hoc zvažoval, odkud kam lze volit zásadovost, jaké to může mít následky pro jeho rodinu, zpravidla se střídalo "povyskočení" s "vyčkáváním na jinou příležitost". Herečka Vlasta Chramostová a další měli pravdu, když se zmínili, že vyhození na dlažbu člověka svým způsobem osvobodilo. Ale bylo to zpravidla hodně tvrdé osvobození, málokdo obstál.

Naše společnost ale v porovnání s vyspělejšími zeměmi potřebuje další všeobecnou kultivaci, nerada bych se po 30 letech od listopadu vracela k Východu, místy mám takový pocit, že jsme přestali mířit k Západu s jeho vyspělejší demokracií, s lépe fungujícími institucemi, soudy, s rozvinutějšími formami občanské společnosti atd.

Autor: Vladimíra Bošková | úterý 22.10.2019 20:39 | karma článku: 19.84 | přečteno: 795x

Další články blogera

Vladimíra Bošková

Kontrola eutanazie není levná záležitost

Z výroční zprávy nizozemských regionálních výborů, které mají dohled nad eutanazií a asistovanou sebevraždou, vyplývá, že v šesti případech nebyly zcela dodrženy podmínky zákona.

13.11.2019 v 12:38 | Karma článku: 3.65 | Přečteno: 99 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Náklady prázdných nemocnic: 70 procent na platy

Sametová revoluce jako by přinesla "sociální jistoty" zdravotníkům, aneb kdo z nás ostatních si může vybírat, kde bude pracovat?

9.11.2019 v 13:55 | Karma článku: 36.57 | Přečteno: 6191 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Data o farmakoterapii: jsem odpírač

Jako v minulosti (a někde i dnes) existovali odpírači povinné vojenské služby, dnes zase já odpírám přístup k údajům o mé léčbě, protože příslušná litera zákona mě uráží.

8.11.2019 v 17:28 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 506 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Ženšen sibiřský ošetřený zářením

Předseda poslanecké sněmovny R. Vondráček (ANO) s podnikatelskou delegací zastoupil ČR na importním veletrhu v Šanghaji; z Číny k nám jde ale zboží v desetkrát vyšší hodnotě než opačně.

7.11.2019 v 18:47 | Karma článku: 14.62 | Přečteno: 384 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jiří Klabal

Příběh z gulagu aneb Jak vytěsnit zlo ze svého svědomí

Víceméně náhodou jsem narazil na besedu s bezmála devadesátiletou dámou, která sálu plnému mladých lidí poutavě přednášela o devatenácti letech strávených v sovětských nápravně pracovních táborech.

13.11.2019 v 18:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 16 | Diskuse

Karel Trčálek

I mezi agenty StB se našli slušní lidé

Slušní lidé se najdou všude. Nebo snad chcete říct, že třeba takový Jarek Nohavica či Andrej Babiš nejsou slušní lidé?

13.11.2019 v 17:28 | Karma článku: 5.37 | Přečteno: 94 | Diskuse

Tomáš Gayer

Bitva za demokraciii podobojí - drobná poznámka (k 17.listopadu 1989) č. 2

Klíčová slova z blogu Boj za demokracii: demogracie, zápas, boj, zvenčí, spravedlnost, uvnitř, diverze, činnost, únor 1948.

13.11.2019 v 14:05 | Karma článku: 16.45 | Přečteno: 337 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Falešná guvernantka“ od Barbary Cartland

Podzimní sychravé dny vyzývají k posezení v křesle u nádherně hořícího krbu a praskajícího dříví. Co k tomu přidat? Teplý pléd, svíčky, chutné víno a k tomu romantický historický román „Falešná guvernantka“ od Barbary Cartland.

13.11.2019 v 13:48 | Karma článku: 4.41 | Přečteno: 99 | Diskuse

Jiří Strádal

Snižování role disidentů je alibismus.

Objevují se články a pod nimi diskuse o roli disidentů při pádu komunismu. Moc se mi líbil dnešní článek pana Vodvářky. Ale jsou i články a diskusní příspěvky opačných názorů. Nedá mi to vyjádřit k tomu svůj názor.

13.11.2019 v 13:18 | Karma článku: 15.64 | Přečteno: 293 | Diskuse
Počet článků 488 Celková karma 13.61 Průměrná čtenost 1112

Většinu svého života autorka věnovala novinářské profesi, nyní působí jako knihovnice. Ve volném čase více než deset let zastávala funkci předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů a členky poradního orgánu zmocněnce pro lidská práva.

Najdete na iDNES.cz