Nekrolog - vzpomínka na ministry zdravotnictví

20. 09. 2019 11:30:08
Současného resortního ministra Adama Vojtěcha jsem si našla na youtube v dřívější jeho roli docela příjemného zpěváka hezkých písniček. Snad by se k této nekonfliktní činnosti mohl zase vrátit.

S odstupem času si troufám hodnotit, že ještě tím nejlepším ministrem zdravotnictví na začátku 90. let byl Martin Bojar. Před tvorbou nových zákonů pochopil, že je nutné mít zkušenější poradce a spolupracovníky, důkladnější analýzy, znalosti o zahraničních systémech zdravotnictví (pro možnost hodnocení, co je pro praxi lepší či horší). Jenže v době k moci se deroucího Klause st., který upřednostňoval transformaci před důkladnějšími zákony, se i ve zdravotnictví příliš pospíchalo. Jednou z nevýhod byl i fakt, že Češi v té době inklinovali spíše k angličtině (např. se pro malou chudou zemi nehodila inspirace v drahém, komplikovaném americkém zdravotnictví) a nestudovaly se důkladněji německy mluvící země, které se k nám více hodí (např. Rakousko s levnějšími systémovými prvky, zato s vysokou kvalitou zdravotnictví).

Prof. Bojarovi nevidím do svědomí, nakolik si do nového zákona o veřejném zdravotním pojištění promítl i svá vlastní přání doktora či nakolik byl pod tlakem tehdy vznikající silné lékařské lobby (jejím přirozeným přáním je mít zákon, díky němuž se dobře uživím, aniž by mi někdo mohl přistříhnout krovky za nějaký ten nedostatek); každopádně jsem v tehdejší České národní radě postřehla dokonalou symbiózu např. mezi lékaři za ODS a KSČM, zejména při tvorbě zákonů o zdravotních pojišťovnách - s cílem vytvořit instituce nikoli pro blaho pojištěnců a zaměstnavatelů (aby za levnější peníze měli dobrou péči, jež by snižovala pracovní neschopnost či invaliditu), ale pro blaho podnikatelů či spíše pseudopodnikatelů (např. právo kohokoli na uzavření smlouvy, absolutní krytí jakýchkoli rizik veřejnými prostředky, aniž bych se musel komukoli zpovídat ze svých činů).

Ani ministr, který se jeví jako jeden z nejlepších po sametové revoluci pro resort zdravotnictví, se tedy neubránil (nebo nechtěl) - vznikly první zákony, které dodnes udržují ve zdravotnictví absurdní nesmysly (po Bojarovi jich přibylo, např. automatická valorizace státního pojištění, i kdyby neúměrně rostly mzdy pojištěnců), které zbavily pojištěnce jakéhokoli vlivu na výši pojistného, na regulaci výdajů pojišťoven, na regulaci dostupnosti a kvality péče (západní pojištěnci mají právo spolurozhodovat o smlouvách s poskytovateli péče, v nichž si prosazují potřebné podmínky - ordinaci potřebujeme zde, nikoli v Praze, ale bude vytížená podobně jako jinde, lékař nebude přepracovaný, ale také nás nebude šidit...). Zato nové zákony nijak nebrání různým subjektům ve zdravotnictví, v jejichž osobním zájmu je neustále zdravotnímu pojištění pouštět žilou, aby si kdykoli vynucovaly další "navyšování".

Ke konci 90. let se osvícenější člen ČSSD (schopný povšimnout si chyb v zákonech ve srovnání se zahraničím či i naší první republikou) Vladimír Špidla pokoušel něco zlepšit, např. vytvořit zákonem větší řád pro možnost legálního (nikoli korupčního) vyjednávání o smlouvách a cenách či úhradách péče. Na úrovni parlamentu nenašel ani ve vlastní straně dostatečný počet korektních, aby nové paragrafy v zákoně o zdravotním pojištění (např. dohodovací řízení mezi pojišťovnami a poskytovateli péče) přece jen více odpovídaly standardním §§ ve vyspělém světě. Takže jeho snaha ustrnula v polovině, podobně jako původní snahy dr. Bojara. Ani v evropských západních zemích, ani v Británii, ani v USA si žádný doktor (zdravotník aj.) nemohou prosadit své přijetí do systému veřejných peněz, musejí prostě čekat, až úřad odpovědný za dostupnost, kvalitu, ale i hospodárnost zdravotní péče vypíše zakázku, vybere ty nejvhodnější, ostatním řekne : přihlaste se příště, už není volné místo, jedině když vezmete místo např. tamhle v pohraničí.

U nás je tomu opačně: kdokoli si vzpomene, že by chtěl smlouvu na ordinaci apod., vydupe si u příslušného úřadu výběrové řízení, v němž jako členové převažují lékaři, pojišťovny samy nemohou nic ovlivnit (ostatně zákonodárce po nich chce jen souhlas s tím, co si přejí doktoři). Ač máme zákonem limitovanou sazbu pojistného (v podobě státního pojištění je ovšem dávno prolomena směrem vzhůru rostoucímu bezbřehému navyšování), výdaje na trvale rostoucí počet smluvních zdravotnických zařízení zákonodárci úmyslně neregulují (občas se objeví absurdní pokus limitovat náklady zavedením poplatků pacientů, zatímco cca z 90 % zůstávají peníze pojištěnců dále rozdávány či rozkrádány bez regulací). Nechávám stranou občasné pokusy pojišťoven zastropovat přílišné úlety např. ambulantních lékařů vysoko nad celostátní průměr výdajů na jednu ordinaci - zpravidla své drobné pokusy o regulaci rychle prohrajou, neinformované obyvatelstvo si nechá nakukat, že to je na úkor pacientů (kdybychom měli ty revizní lékaře jako Západ, šlo by samozřejmě prověřovat, kolik jakých pacientů ten který doktor má, zda opravdu má nárok na větší spotřebu léčiv, injekcí apod., nicméně i bez nich se občas pomocí policie prokáže, že něco je jinak, než tvrdí poskytovatelé péče - ale zákony mají fungovat více preventivně, jinak by policie mohla dělat jen a jen zdravotnictví, na jiné oblasti by už neměla síly).

Dohodovací řízení k úhradám vypadá ve světě - zjednodušeně - takto: ve stejném počtu hlasů proti sobě usednou svazy zdravotních pojišťoven a poskytovatelů péče (buď jde jen o ambulantní lékaře, nebo jen o nemocnice, takže proti např. praktikovi nemůže nijak hlasovat nemocnice, a naopak): když se neshodnou na výši úhrad na příští období, platí původní úhrady. V zájmu obou stran vyjednávání je shodnout se, takže většinou naleznou přijatelný kompromis, jinak by neshoda mohla jít ke správnímu soudu (resp. pojišťovenskému soudu - soudci vycvičení na veřejné pojištění, jeho logiku, zákonitosti), nikoli k ústavnímu soudu, jak si nyní vymysleli čeští senátoři.

Je třeba uvést, že osoby vyjednávající ceny a úhrady za pojišťovny, jsou vybrané zástupci pojištěnců a zaměstnavatelů z orgánů pojišťoven - jde o vysoce kvalifikované pracovníky (právníci, ekonomové, pojistní matematici, lékaři), kteří se navíc opírají o analýzy (kolik čeho je skutečně třeba navýšit či zda lze naopak něco ušetřit, s jakým dopadem na kvalitu a dostupnost) zpracované odbornými institucemi - pojišťovny např. v SRN či Rakousku si vytvořily odborně zdatné instituty na všechno, co se týká zdravotní péče, proti těmto posudkům a doporučením si ani lékařská komora netroufne něco namítat.

A teď náš český Kašpárkov: několikrát jsem se v minulosti osobně účastnila dohodovacího řízení, jehož se tehdy směli zúčastnit i dvě organizace hájící zájmy pacientů. V lepším případě si tehdy VZP připravila např. vlastní průzkum trhu s medicínskou technikou, takže lékaři požadujícímu navýšení na určitý přístroj např. řekla: ne, na trhu je stejně kvalitní přístroj za nižší cenu... V horším případě se na jednání proti cca 10 pojišťovnám dostavilo přes 100 různých rozdrobených (zákonem nedefinovaných) zdravotnických subjektů, které místy táhly "za jeden provaz" a požadovaly navýšení bez objektivizovaných podkladů, místy se praly mezi sebou navzájem (ambulantní specialisté např. poškozovali zájmy praktiků, nemocnice popíraly vše, co se jich netýkalo apod.). Nejdravější lobbisté vždy spoléhali na své přátele na MZ - že totiž nedohodu obratně přetvoří ve prospěch nejhlasitějších, ať mají či nemají pravdu.

Je samozřejmě nesmysl vyjednávat o stálém navyšování v přebujelé síti málo vytížených pracovišť, zahraniční pojišťovny někdy např. učiní trik: vykoupí ordinace lékařů odcházejících do důchodu a zruší jev lokalitách, kde jsou přebytečné.

Nemá smysl pokračovat ve výčtu dalších a dalších podobně neúspěšných ministrů zdravotnictví, za něž se nikdy nepostavilo několik parlamentních stran (jak se naštěstí stává v západních zemích) s jasným požadavkem: zdravotní péče musí odpovídat nejnovějším vědeckým poznatkům, musí být přiměřeně v regionech dostupná a musí být společností přiměřeně zaplatitelná (kvůli požadavkům lékařů aj. nelze šidit např. sociální péči...). To vyžaduje mít v zákonech vždy potřebné nástroje k průběžné regulaci: posilovat to, co je celosvětově prokázáno jako optimálnější řešení, utlumovat to, co se přežilo... A mít také mj. zákon o lůžkových ústavech, jimiž se v zahraničí kromě jiného snižuje riziko korupce na úrovni jednotlivých nemocnic apod.

Naši poskytovatelé péče mj. argumentují, že máme údajně nízký podíl HDP ve zdravotnictví: média by si mohla v materiálech parlamentu (výboru pro zdravotnictví sněmovny) najít dobu, kdy se socdemácká poslankyně Fischerová se svým spolupracovníkem dr. Hávou (svého času ředitel Ústavu zdravotnické politiky a ekonomiky) rozhodla zmapovat skutečný přísun veřejných peněz do zdravotnictví: vč. dotací od ministerstev obrany, vnitra, spravedlnosti, regionů, obcí - namísto lobbisty uváděných 7 % HDP se faktické prostředky ve zdravotnictví vyšplhaly přes 8 % HDP. Takže si alespoň dnes nelžeme do kapsy, úkol dohledat všechny investiční či provozní a mimořádné finanční výpomoci zdravotnickým zařízením během roku bych zadala např. vysoké škole ekonomické, expertům nespojeným ani se zdravotnictvím, ani s politickými subjekty.

Jedním z dílčích problémů u nás je to, že si naše veřejnoprávní pojišťovny místy hrají na soukromé společnosti a na nesmyslné soupeření: v SRN a Rakousku byly mj. přinuceny obhajovat společné jednotné stanovisko: kolik nemocnic a ordinací skutečně potřebují jejich pojištěnci v určitých lokalitách, za dodržování jednotných (nikoli rozdílných) úhrad, v SRN dokonce i skutečné soukromé pojišťovny pochopily, že je vhodné s těmi veřejnoprávními spolupracovat při dimenzování drahé nemocniční péče, jinak by se pojistné zbytečně zvyšovalo.

Vrátím se k posledním tiskovkám stávajícího ministra: jeho náměstci a ředitelé odborů na MZ ho mj. měli upozornit na médii prezentované případy, kdy naše záchranka s těžce nemocným pacientem marně objíždí několik nemocnic, které odmítají pacienta převzít (uživí se i bez něho), ač mají volné kapacity (operační sál, lůžka ARO apod.). Kdo kdy a jak tyto nemocnice postihl? Kdo jakou kontrolu sabotované urgentní péče vykonal? A to ta záchranka jela přesně tam, kde měla být zajištěna odborně optimální péče. Nikdo těm nemocnicím jejich "plnou" úhradu za prohřešek nezredukoval, nějak nevím, že by někdo odpovědný byl za tento non lege artis přístup k člověku ohroženému na životě postižen.

A to bylo v době, kdy už naplno jely údajně moderně pojaté tzv. urgentní příjmy, jež se v mnohých nemocnicích velmi draze budovaly. Bylo tedy jasné, že jedna věc je dát peníze na modernizaci zajištění život zachraňující péče, druhá věc je nezbytná kontrola - zda se pacienti přijímají tak, jak patří k povinnostem nemocnice s určitým statutem. Nemocniční oddělení by měla být vytížena minimálně na 90 %, nikoli jen na 60 % (dofinancovávat neexistenci 40 % pacientů, to snad existuje jen v Česku).

Rádci či spolupracovníci p. ministra Vojtěcha (anebo k tomu byl dotlačen p. premiérem - naslibuj cokoli, ať je klid?) byli v šotech z posledních tiskových konferencích spíše mlčenliví, se zvláštními výrazy v tvářích (pomalu mi to připomnělo dav spolustraníků za Milouše Jakeše), ani p. ředitel VZP zjevně nehájil skutečné zájmy pojištěnců / pacientů. Znovu se vracím k vyznění "převratné" změny v urgentní péči: stále není jasné, zda záchranka bude naprosto spolehlivě vědět, při jakých příznacích (obtížích) kam musí pacienta co nejrychleji dovézt (do nemocnice, která bude povinna si s tímto pacientem správně poradit, příp. by si přivolala připravené konziliáře, v mimořádné situaci by zajistila rychlý převoz jinam). Stále mám ze sdělení p. ministra a výrazu tváří kolem něj neblahý pocit, že záchranka poveze pacienta (snad alespoň odhadne, že by mohl vydržet nějaké to zdržení) nejprve tam, kde jeho obtížím sice moc neporozumí, ale dosáhnou tak na "obsazený" urgentní příjem (dostanou od pojišťovny něco navíc), po vyplnění jména pacienta ho pak - v lepším případě - nechají vézt dál, někam, kde mají s obtížemi více zkušeností...

S některými pacienty se takto možná stihne objet hned několik "urgentních příjmů druhého typu", všude asi stačí zanést jméno a rodné číslo nemocného do papírů, možná zkusit ještě onu pracovní diagnózu, pak ho radši nechat vézt jinam (hlavně aby neumřel u nás) - ostatně i urgentní příjmy prvního typu si budou chtít vydělat odměnu navíc.

Pana ministra je mi trochu líto, je to jedna z obětí p. Babiše: mít pokud možno všude svého člověka, který si není tak úplně jistý v kramflecích, takže bude dělat přesně to, co chci, jenže ve zdravotnictví je to hodně drahé a jde tady o lidské životy; p. ministr je fotogenický mladý muž, jistě oblíbený mezi fotogenickými mladými redaktorkami, ale to v náročnějším světě (podle úmluvy o lidských právech musí stát chránit lidské životy) nestačí (špatně vedená nemocnice bude mít vyšší rizika pochybení v léčbě i po navýšení úhrad).

Na adresu některých médií padá moje výtka - nějak rychle se zapomnělo na oponenturu věčného bezbřehého navyšování peněz ve zdravotnictví od části českých poskytovatelů péče.

Autor: Vladimíra Bošková | pátek 20.9.2019 11:30 | karma článku: 9.10 | přečteno: 366x

Další články blogera

Vladimíra Bošková

Každý potřebujeme svého osobního lékaře

Karel Gott měl patrně štěstí, že získal jako svého osobního lékaře prof. Marka Trněného, který se věnoval nejen tělesným obtížím pacienta, ale také jeho psychice.

15.10.2019 v 11:28 | Karma článku: 9.37 | Přečteno: 520 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Muzikoterapie

Výzkumné studie u nás i v zahraničí: hudba a zpěv pomáhají lidem i pacientům v jejich tělesném i duševním zdraví.

13.10.2019 v 13:08 | Karma článku: 3.65 | Přečteno: 88 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Pláču pro Gotta i pro Havla

Obě tyto osobnosti, které se vzájemně respektovaly, přinášely do naší společnosti určitý duchovní rozměr, silně přesahovaly hranice malého Česka, a především nás spojovaly, nikoli rozdělovaly.

11.10.2019 v 16:19 | Karma článku: 12.77 | Přečteno: 306 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Eutanazie ve Štrasburku

Evropský soud pro lidská práva přijal případ vykonané aktivní eutanazie u pacientky, jejíž syn zažaloval belgický stát.

10.10.2019 v 17:35 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 218 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Magdalena Westman

V zrcadle smrti Karla Gotta

Vlna emocí, která se v souvislosti s úmrtím Karla Gotta v naši zemi vzedmula byla nečekaná, a tak zcela pochopitelně v některých z nás vyvolala potřebu hlubšího zamyšlení.

16.10.2019 v 16:43 | Karma článku: 8.30 | Přečteno: 178 | Diskuse

Tereza Klozová

Co bylo ve škole? Dobrý ...

Kdybych já byla dítě, nebyla bych jako Greta a nesoustředila bych se na klima. Udělala bych jinou kampaň. Kampaň za to, že nebudeme rodičům odpovídat na to, jak jsme se měli ve škole: „Dobrý..."

16.10.2019 v 10:45 | Karma článku: 17.35 | Přečteno: 579 | Diskuse

Jiří Turner

Pojďme si tady odhlasovat, že příští rok nepojedeme do Turecka na dovolenou!

Tím jistě zasadíme tureckému režimu tvrdou ránu, která bude mít za následek ukončení invaze proti Kurdům. Takový charakter a sílu mají opatření, která zatím navrhují světové mocnosti, nadnárodní organizace a také náš Parlament.

16.10.2019 v 10:43 | Karma článku: 37.63 | Přečteno: 3460 | Diskuse

Miroslav Semecký

Člověk z nadačního fondu českých průmyslníků finančně podporoval Hlídacího psa a Hnutí ANO

Podívejme se, kdo stojí v pozadí tajemné organizace jménem: Nadační fond českých průmyslníků. A odkud se berou miliony korun, které tímto fondem protékaly či stále ještě protékají.

16.10.2019 v 9:48 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 623 | Diskuse

Libor Popovský

Evropské snění versus masová migrace

Článek Giulia Meottiho "European Dreams vs. Mass Migration", který vyšel 1. září 2019, přeložený paní Helenou Kolínskou a mnou.

16.10.2019 v 9:16 | Karma článku: 33.58 | Přečteno: 994 | Diskuse
Počet článků 472 Celková karma 11.85 Průměrná čtenost 1121

Většinu svého života autorka věnovala novinářské profesi, nyní působí jako knihovnice. Ve volném čase více než deset let zastávala funkci předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů a členky poradního orgánu zmocněnce pro lidská práva.

Najdete na iDNES.cz