Karel Gott a zdraví národa

20. 07. 2019 15:37:38
Kolem narozenin Karla Gotta se v našem národě doslova strhla bitva - pomalu občanská válka - mezi jeho příznivci a těmi druhými. Jeho příznivců je naštěstí mnohem víc, a nejen u nás.

Nejsem takový znalec, abych si osobovala psát něco o věcech, jež se týkají hudby, ale Karel Gott přesahuje i jinam - mj. do politiky a (jak se ukazuje) i do duševního zdraví naší společnosti. Na blogu p. Petra Hanniga a Martina Brauna jsem se některými diskusními příspěvky nechala vyprovokovat k vlastní reakci (na příspěvky o Gottovi se nabalují i reakce na prezidenta Zemana či bývalého prezidenta Havla atd.). Zmíním i blog paní Fuchsové, která to dobře řekla (troufám si tvrdit) za většinu z nás: Gott byl takové naše slunce v režimu, kde se nedalo volně dýchat (nejde o přesnou citaci). Většina občanů si nepřála, aby nám totalitní režim Gotta vzal, takže když jsem ho v r. 1977 viděla na televizní obrazovce, jak se v Divadle hudby chystá učinit úlitbu mocným, přála jsem si, aby to unesl, aby ve své profesi mohl pokračovat. Byl tehdy příliš vidět, mocní věděli, že ho uznává v podstatě celý národ; kdyby se tehdy vzbouřil, s vysokou pravděpodobností by se do r. 1989 už neobjevil ani v televizi, ani v Lucerně, jeho desky by šly do stoupy... a po zakázaném Havlovi, Kubišové, Werichovi, Hrušínském aj. bychom přišli i o Gotta.

Člověk tehdy nikdy nevěděl, co ta šílená strana udělá (a nešlo jen o ÚV KSČ, v krajích, okresech a obcích se tehdy mstili lidem i mocní na nižší úrovni - šéfové podniků, kádrováci, tajemníci národního výboru atd.). Kdyby za trest Gotta nezakázali zcela, pak by mu stejně výrazně přistříhli křídla: např. by už nemohl zpívat písně převzaté ze západních zemí, už by se nedostal do ciziny, kde se i on jistě potřeboval na chvilku nadechnout normálního prostředí, kde záleží na tom, zda někdo něco umí, a ne na protekci bolševického kalibru).

Karlu Gottovi v r. 1977 zemřela matka, brzy poté i jeho otec. Musel se v té době cítit strašně, během několika málo let ztratil pevné rodinné zázemí. Měl navíc obětovat to jediné, pro co žil? Čím žil bez nadsázky celých 24 hodin denně? Každý z těch, kdo si u příležitosti jeho narozenin ohřál svou kritickou polívčičku, by si měl položit otázku: co bych v té době na místě Gotta učinil já sám? Vzbouřit se by bylo jedno jediné povyskočení (patrně by se ani nedostalo na obrazovku), pak by do roku 1989 Gott už nebyl, nedostal by v novinách ani televizi příležitost říct k tomu něco; tehdejší média by ho povinně osočovala, aniž by osočený měl právo na předložení svého názoru.

Václav Havel se obětoval (vězení se přinejmenším zčásti podepsalo na jeho zdraví a zkrácení života), udržel v našem národě spolu s dalšími vyšší laťku mravnosti či hrdinství. Do Gotta ale nekopal. Uznával ho. Věděl, že každý z nás v sobě máme leccos, co se všelijak klikatí: vynikající stránky, slabší místa, do toho se pak promítají různé situace subjektivně vnímané, s těžko hmatatelnou hranicí, co je či není v dané chvíli únosné pro slušného člověka. Gott se v r. 1977 v Divadle hudby přihlásil k prohlášení zaštítěném slovem Mír... Musel si být vědom toho, že ho režim hodlá zneužít, na druhou stranu v sále viděl spoustu dalších vynikajících umělců - na jeho místě bych si řekla: prostě si to tady povinně odkroutíme a pak nám snad zase dají aspoň načas pokoj. Je to jen takový bolševický divadýlko, lidi vědí, že s tou akcí nesouhlasíme...

Paralelně na všech úrovních, v obcích, v podnicích probíhalo obdobné divadýlko: Např. dělníkům řekli, aby se tadyhle na ten papír podepsali. Všichni věděli, že asi zase jde o nějakou šupárnu režimu (a mnozí ani neznali Havla a další disidenty), ale jen někteří požádali, aby si směli přečíst Chartu, před ev. podpisem Anticharty. Jen málokdo řekl: když mi nedáte přečíst Chartu, pak nebudu podepisovat Antichartu. Od režimu to byla natolik masivní celonárodní akce, která musela povinně zasáhnout každého občana, že to pomalu připomínalo hon na Miladu Horákovou, jejíž smrt žádaly "lidové masy", kdy ale ve skutečnosti občané zpravidla ani netušili, oč jde, zda se skutečně dopustila nějaké vlastizrady apod. Strana se tehdy vracela zpět do krutých 50. let.

Tehdy jsem tu dobu prožívala jako ještě dost naivní mladičká redaktorka Zdravotnických novin. Jeden můj kolega, výborný redaktor, dostal z hodiny na hodinu padáka jen za to, že jako čtenář navštěvoval knihovnu britské ambasády či kulturního střediska, dostal se na seznam "přátel kapitalistů" či "agentů" přičinlivé StB, která měla za úkol ukazovat národu odstrašující příklady - zastrašit občany, aby se báli vzdorovat. Kolega byl už vyššího věku, zdravotně už moc neodolný, takže manuální prací by se moc neuživil, nevím, kde skončil, byla jsem z toho hodně špatná: tehdy jsem si položila otázku, zda mám okamžitě v redakci vystoupit na jeho obranu nebo dát na protest sama výpověď. Jenže jsem v té době musela sama živit vlastní malé dítko a od známých jsem už věděla, jak se činovníci strany na různých úrovních mstí - mé známé např. nedovolili ani živit se jako uklízečka (mohli pak člověka stíhat jako tzv. příživníka apod.). Nám, redaktorům odborného časopisu pro zdravotníky, šéfredaktor předložil seznamy lékařů, jimž se podařilo emigrovat: strana je v jejich nepřítomnosti odsoudila a sebrala jim majetek, v řadě případů vím, že se soudruzi mstili i na příbuzných, kteří z nějakého důvodu neemigrovali (paradoxně: kdo v té době chtěl emigrovat, tomu to často nebylo umožněno, a naopak - kdo nechtěl, byl někdy násilím vyhoštěn).

Hodně jsem v té době komunikovala s našimi lékaři, zpravidla kliniky a nemocniční oddělení zaštiťoval přednosta či primář jako člen strany. Ale byli mezi nimi často velmi slušní lidé, kteří chtěli udržet na svém pracovišti dobrou medicínu, sloužící pacientům (např. aby měli možnost sehnat lepší přístroj apod.). Byla to jejich úlitba režimu s cílem nějak se "prošvejkovat" dobou, v níž silně přituhlo, s nadějí, že se ledy časem zase trochu rozmáčí. Jeden z profesorů medicíny, autor velmi důležitých učebnic pro mediky, se ocitl v podobné, nebo spíše ještě horší kritické situaci jako Gott: prozradil mi, že ještě neví, zda poslechne pokyn z ÚV, v němž je žádán, aby - s ohledem na některé protekční studenty medicíny - "zjednodušil" své učebnice, aby si na nich ti méně talentovaní či méně snaživí medici nevylámali zuby.

Dovedete si, paní redaktorko, představit zjednodušení něčeho, bez čeho si pak lékař bude v praxi plést třeba slepé střevo se žlučníkem apod.? Tak nějak se mi to pokusil přiblížit (věděl, že mne u něho doporučil v té době ještě lepší šéfredaktor, jemuž věřil, že jsem spolehlivá - že ho neudám). Viděla jsem na panu profesorovi jeho vnitřní strašný boj: vzbouřit se a v lepším případě dožít před důchodem někde na venkově, v horším případě jít dělat někam kopáče? Poškodit jednu či více generací budoucích lékařů horšími učebnicemi?

Dnes by to bylo sousto pro investigativní novináře: zkusit dohledat, co se jak měnilo v některých učebnicích pro mediky v 70. a 80. letech. Každopádně jsem mezi zdravotníky tu a tam zaslechla názor: no jo, ten vystudoval medicínu v 70. - 80. letech, ten toho moc neumí, anebo názor: ten už nezažil lepší profesory, nebo ten se ocitl na fakultě jen z protekce... Jedna moje porevoluční šéfka měla zdravotní problém a říkala mi: Bože, ke komu já půjdu, já znám už jen spíš kolegy, u nichž si nejsem jistá, co umějí, ti, kterým bych důvěřovala, už šli do důchodu nebo umřeli... (Zčásti se v tom promítá obecná nedůvěra lékařů ke kolegům, pamatují si z fakulty, kdo všechno jaké chyby při zkoušení dělal.)

Karel Gott svou úlitbou režimu v Divadle hudby postavení disidentů nezhoršil; pokud by revoltoval, ta informace by k nám občanům nejspíš ani nepronikla, a v té době se podle mě většina občanů cítila bezmocná (trauma ze srpna 1968, postihy ne dost poslušných jedinců na všech úrovních, stálá přítomnost sovětských tanků za humny mnoha městeček...). Podstatnější by bylo ověřit, zda a co se ve výuce medicíny na přelomu 70. a 80. let změnilo k horšímu - pokud k něčemu takovému došlo (s panem profesorem jsem ztratila kontakt, protože lepšího šéfredaktora Zdravotnických novin vystřídali horší), poznamenalo by to určitou generaci našich lékařů. Nicméně dnes učebnice mnou uvedeného profesora stále ještě slouží medikům, nevím, nakolik se v 90. letech nově upravovaly. Pan profesor se mi jevil jako velmi seriózní člověk, který v té době prožíval skutečná muka (cítil osobní odpovědnost a jistě si byl vědom i toho, že když řekne zásadní ne, strana si obratně najde jeho následovníky, kteří budou ochotněji naslouchat pokynům mocných). Třeba ze skript vyškrtl něco méně podstatného, takhle jsme to zkoušeli dělat i my, redaktoři: aby se vlk nažral a koza zůstala pokud možno celá. Šéfredaktoři si na politické úvodníky najímali ochotnější jedince, ostatní přežívali např. redigováním toho, co napsali jiní, v odborném tisku se naštěstí dalo psát o medicínských záležitostech, byť s úlitbou např. typu: v této nemocnici založili rovněž brigádu socialistické práce (čtenáři věděli, že budou číst jen to, co je zajímá, ostatní pomíjeli jako nutné či i směšné zlo, uměli jsme číst mezi řádky).

Milí občané, omlouvám se, že jsem se trochu moc rozepsala, budu se muset naučit - v dnešní uspěchané době - psát formou stručných SMS. Jen jsem chtěla říct, že není slušné kritizovat např. Václava Havla v době, kdy se už nemůže bránit, není to fér (a kritika by měla být slušně vedená, s předkládáním věcných argumentů, s ochotou vnímat i jiné názory či úhly pohledu). Stejně tak se mi nelíbí, když se tluče do Gotta v době, kdy mu není např. krásných 30 let - to by totiž uspořádal sérii koncertů v totálně vyprodané Lucerně či O2 Aréně jako svou odpověď pomlouvačům, nicméně i dnes Karel Gott zřejmě někoho dráždí tím, že jeho silné charisma přetrvalo věk i nemoc. Ač už žijeme ve svobodné době a můžeme si užívat hudbu všeho druhu, příznivců Gotta neubývá, naopak, např. na youtube.com se u Kájových písniček lze přesvědčit, že ho stále sledují lidé ze všech zemí, nových a nových generací.

Oslava Gottových narozenin byla svou masivností pojata hodně provokativně, ale to k němu patří, on byl vždycky něčím provokativní, jen si vzpomeňme na 60., ale i další léta, vždycky se mj. snažil přijít s něčím zcela novým, ať už ze Západu (ale i na Východě překonal svým pojetím největší ruské či sovětské pěvce) nebo pomocí českých autorů hudby a textu mj. s vynikajícím aranžmá. Např. ve společnosti, která se nikdy moc neměla k Romům, přišel s nádhernou písničkou Zlatá náušnice, v divadle Apollo spolupracoval mj. s A. Gondolánem. Soudruzi u nás moc neměli rádi Židy, ale Gott přišel s neuvěřitelně dobře nazpívanými židovskými písněmi Eli Eli a Kol Nidrei. V amerických hudebních knihovnách jsem např. pátrala po původu vznešené židovské písně Eli Eli (u nás se uvedlo, že jde o anonymního autora, ale židovští emigranti v USA na začátku 20. let ji uvedli v židovském divadle v New Yorku jako "svou" píseň - Gott opět překonal původní velmi uznávané pěvce z USA, mimochodem české aranžmá se na tom podílelo skutečně velkolepě). Gott nám v Lucerně zprostředkovával mj. Paula Anku, Benjamina Gigliho, Maria Lanzu atd. Rozhodně nemohu souhlasit s tvrzením, že kdyby byla svoboda, Gotta by tolik lidí neposlouchalo, protože Gott ty mezinárodně uznávané hity udělal po svém a člověk si často říkal - kam se na něj hrabe Sinatra, Gott má ten hlas lepší, anebo Gott přišel s další zajímavou verzí určité písně (kdybych žila v USA, váhala bych, zda si píseň Maria ze slavného muzikálu koupím v pojetí amerického zpěváka či v pojetí Gotta, asi bych si koupila obě varianty).

Na veřejnoprávních médiích mě mrzí, že neudělala speciální pořad z těch hlasově i jinak nejnáročnějších Gottových písní, na nichž by i ti "nejzavilejší" kritici těžko něco našli, na youtube lze např. nalézt: Smetanovu Vltavu, Dvořákovu Když mne stará matka, v angličtině např. My Prayer, ve francouzštině La Mer, v latině Agnus Dei... Ovšem kritici, jimž nestačí obouvat se do Karla Gotta "po politické linii" a zkoušejí ho umenšit také v jeho pěvecké profesi, by stěží našli nějaký ten chlup i ve vztahu k mnoha relativně "menším" písničkám, k nimž patří např. v polštině nazpívaný Kocour Teofil (na youtube Kot Teofil) v r. 1964 v Sopotech, museli by ovšem překonat své ego (být zdravějšího duševního rozpoložení) a připustit, že Gott je prostě dobrý v jakékoli historické době. Ostatně Marek Eben to jednou řekl líp: jedinou naší jistotou je Gott (najděte si přesnější jeho vyjádření).

Autor: Vladimíra Bošková | sobota 20.7.2019 15:37 | karma článku: 21.49 | přečteno: 581x

Další články blogera

Vladimíra Bošková

Přípustné usmrcení versus zločin

Upozorňuji na knižní novinku Eutanazie - pro a proti, která se ale netýká jen aktivních forem usmrcení či sebeusmrcení pacienta, dotýká se kromě jiného také u nás poněkud tajemného "umožnit smrt".

21.8.2019 v 10:35 | Karma článku: 7.01 | Přečteno: 306 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Musíte pacientovi říct, že došlo k chybě

Jako lékař či zdravotnický pracovník máte povinnost informovat pacienta, že došlo k jeho poškození, a také ho informovat o tom, jak se může domoci satisfakce, uvádějí švédské instituce.

17.8.2019 v 19:20 | Karma článku: 8.41 | Přečteno: 378 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Eutanázie - otázky

Pracovní komise, kterou ustavila poslankyně Věra Procházková k vytvoření návrhu českého zákona o (aktivní) eutanázii a asistované sebevraždě, má za sebou rok činnosti.

16.8.2019 v 11:12 | Karma článku: 4.54 | Přečteno: 130 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Pacienti v Dánsku

Pokud se domnívají, že poskytovatel zdravotní péče nedodržel předpisy a nějak je poškodil, mohou zdarma usilovat o finanční odškodnění v mimosoudním řízení.

14.8.2019 v 18:05 | Karma článku: 6.18 | Přečteno: 266 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladimír Kroupa

21.8.1968 – ničivý požár, do něhož sám náš národ přilil olej…

Asi ještě hodně roků bude toto datum připomínat den, kdy se někdo cizí pokusil zlomit náš národ. Hodně roků, než zapomeneme. Zapomeneme stejně, jako někteří zapomněli za pouhý jeden rok...

21.8.2019 v 13:47 | Karma článku: 11.67 | Přečteno: 204 | Diskuse

Roman Roun

Zelenskyj má zatím na výběr

Okolní svět se sice rychle vzpamatoval ze »šoku« způsobeného vítězstvím komika, herce a dabéra Volodymyra Oleksandrovyče Zelenského v prezidentských volbách na Ukrajině, ale mnozí považují jeho další kroky za sérii eskapád.

21.8.2019 v 11:01 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 321 |

Vladimíra Bošková

Přípustné usmrcení versus zločin

Upozorňuji na knižní novinku Eutanazie - pro a proti, která se ale netýká jen aktivních forem usmrcení či sebeusmrcení pacienta, dotýká se kromě jiného také u nás poněkud tajemného "umožnit smrt".

21.8.2019 v 10:35 | Karma článku: 7.01 | Přečteno: 306 | Diskuse

Libor Popovský

Vzkaz křesťanům v Africe: „Sbalte se a vypadněte, máte na to tři dny, jinak vás zabijeme!“

Článek Giulia Meottiho "Christians in Africa: ́You have three days to go or you will be killed! ́", který vyšel 30. června 2019, přeložený mnou a paní Helenou Kolínskou.

21.8.2019 v 9:15 | Karma článku: 36.45 | Přečteno: 1736 | Diskuse

Vladimír Havránek

Pokud chceme něco koupit, musí být i někdo, kdo by to prodal. To Donaldovi nikdo neřekl?

Dánské království odolává již dlouhá léta nabídkám o prodeji Grónska. Donald Trump to myslí vážně. Svých poradců se opakovaně ptal, zda je nákup možný. Dánská premiérka Mette Frederiksenová možnost prodeje země jednoznačně odmítla

21.8.2019 v 9:09 | Karma článku: 9.96 | Přečteno: 473 | Diskuse
Počet článků 434 Celková karma 10.38 Průměrná čtenost 1168

Většinu svého života autorka věnovala novinářské profesi, nyní působí jako knihovnice. Ve volném čase více než deset let zastávala funkci předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů a členky poradního orgánu zmocněnce pro lidská práva.

Najdete na iDNES.cz